Jak rozhodčí Jirků „zbabral“ derby…
Přeskočím teď osmnáct let a zamířím zase do Edenu, kde 9. 9. 1995 hostila Slavie v derby Spartu. To jsme v sezoně, která nakonec… ale nebudu předbíhat.
Naši branku v té sezoně hájil hlavně Jan Stejskal. Sešívaný dres oblékali – jmenuju aspoň ty nejvýraznější osobnosti – Radek Bejbl, Lukáš Jarolím, Jiří Lerch, Luboš Kozel, Honza Suchopárek, Karel Poborský a Robert Vágner (oba nakonec nastříleli po jedenácti brankách), Vláďa Šmicer (ten jich dal devět).
Sparta tehdy nebyla vůbec marná, měla v mužstvu brankáře Koubu, v poli Nedvěda, Kollera, Lokvence, Mistra, Frýdka… Držela se v popředí tabulky, a to derby na Slavii, o kterém teď chci psát, nakonec vyhrála. Napřed si dal pecháček Suchopárek smolně vlastence. Pak se trefil už zmíněný Lokvenc. Jenže, jak se nám mnohým zdálo, rudí nehráli v jedenácti. Ale ve dvanácti lidech. Sudí Pavlín Jirků předváděl podivné představení, bizarní a jednostrannou estrádu…
Měl odpískat proti Spartě jasnou penaltu, viděl to každý na stadionu i u televizorů – jenže píšťalka mlčela. Znovu – proti Spartě jednoznačná penalta. Zase to musel vidět každý na stadionu i u televizorů – ale Jirků ji Spartě odpustil… A ještě jednou. Penalta! Jednoznačně! Ne? Tak tedy ne… Sudí zase jen zavrtěl nesouhlasně hlavou… Potřetí! To už se rozpačitě uculovali i sami sparťani, na place i v publiku.
Neskutečné, neuvěřitelné, šílené. A právě v nejsledovanějším zápase sezony. Zkažené derby, prosím! (U slávistů si kníratý elegán Pavlín Jirků svým „výkonem“ vykoleduje přezdívku sparťanskej slouha a po letech k tomu řekne: „V lize jsem pískal sto dvacet šest utkání a zbabral jsem jediné. Zrovna to nejdůležitější, derby mezi Spartou a Slavií. Nebyl v tom ale žádný úmysl, jak se mi někdo snažil podsouvat. Prostě jsem ten zápas nezvládl.“)
Nadurděně jsem se pro prohře 0:2 spolu se stejně naštvanými slávistickými davy sunul k východu z Edenu. A najednou… Ten chlapík s otráveným výrazem v obličeji tady vedle mě, to byl přece – Božetěch! Pamatuju si ho s lehce prošedivělými vlasy, ty byly teď úplně bílé. Taky vrásek v obličeji mu přibylo, ale postava pořád štramácká, vzpřímená. Na těch skoro pětašedesát roků docela fešák. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Je to možné, že skoro dvě desetiletí?
Chvíli jsem váhal, neviděl mě. Zrada tety Marty tenkrát… Ale pak jsem se rozhodl. Co bylo, bylo. „Nazdar, strýčku…“ zatahal jsem ho za rukáv.
„A hele, Táborák… Že tě taky jednou vidím,“ koukl po mně. Žádné he-he-he-he… „Tak co tomu říkáš? To bylo divadlo, komedie…“ kroutil hlavou nad tím, co jsme právě viděli.
„Co naděláme,“ pokrčil jsem rameny. „Tři penalty, každá jasná – a soudce nic, nepískl ani jedinou…“
„No jo, hochu. Dost lidí nám ten titul nepřeje… I tam nahoře, na svazu. Jen se nesmíme nechat otrávit,“ opáčil Božetěch, do kterého už v reptajícím slávistickém davu někdo z boku strkal, čímž se ode mne bývalý strýc neodvratně vzdaloval.
„Pořád chodíš na tribunu, na svoje starý místo?“ stačil jsem se ještě zeptat.
„Pořád. Dokud tady budu já, nebo dokud tu bude stát ta tribuna,“ přikývl. Houf už nás skoro rozdělil…
„Příště to bude lepší,“ mrknul jsem na něj. Teta Marta by mi to jistě odpustila. Stejně se už podruhé vdala a prožívala teď hezký podzim života.
„Neboj se, to víš, že to bude lepší! Teď máme manšaft! Tentokrát Slavie tu ligu už kondečně vyhraje. Nabeton! Dej na mě… A až tady, v Edenu, na jaře budeme ten titul slavit, my dva se potkáme a dáme si spolu vítězný pivko,“ slíbil, letmo mi zamával a pak už se ztratil v zástupech momentálně zklamaných, ale pořád věřících slávistů.
Jak se ukázalo, říkal tenkrát ze své slávistické duše slova hodná věštce!
Mistři po devětačtyřiceti letech
Uplynulo osm měsíců, psal se datum 12. 5. 1996 a Slavia hostila doma v Edenu Zbrojovku Brno. A hostila Moravany už jako jistý mistr ligy! Božetěch měl svatou pravdu. Tohle mužstvo v sešívaných dresech bylo tehdy fakt nejlepší v lize!
Čekala nás rozlučka se starým Edenem, po tomhle zápase se Slavie na hodně dlouhý čas odstěhuje na druhý konec Prahy, na Strahov. A ve Vršovicích se neskutečně dlouho bude stavět současná nádherná aréna, na kterou bude slávistický lid moc netrpělivě čekat.
První gól Slavie vstřelil Vágner. Za Zbrojovku srovnal na 1:1 jeho skoro jmenovec Wagner. Ale přece se sešívaní nerozloučí se stadionem, kde toho tolik prožili, remízou! Ne, nerozloučili. Znovu Vágner – 2:1. A pak už je konec. Slavia, mistr ligy po neuvěřitelných čtyřiceti devíti letech, nám fanouškům konečně splnila dávný, velký sen. Napodobila tak své velké předchůdce, Pláničku, Puče, Franciho Svobodu, Čambala, Pepiho Bicana a další velké postavy velkého klubu.
Na staré dřevěné a dosluhující tribuně jsem se rozhlížel po Božetěchovi. Na svém místě, kde sedával přes čtyřicet roků, nebyl. To vítězné, mistrovské slávistické pivko, o kterém mluvil v září po neuvěřitelně prohraném derby se Spartou, si spolu tedy – nedáme? Asi ne…
Večer mi zavolala sestřenice Aneta: „Nerada tě ruším… Táta je po smrti. Měl nehodu v autě a byl to smrťák…“
Epilog: Jak je to s mým srdcem?
Pochopil jsem, proč Božetěch nepřišel do Edenu na Zbrojovku. Proč jsme si nedali to vítězné, mistrovské pivko. A bylo mi přes to velké, vytoužené slávistické prvenství v lize přece jen maličko smutno. Vytouženého mistrovského titulu se Božetěch nakonec přece jen dočkal. Ale žádné pivko si s ním už nikdy dát nemůžu.
Jedno však vím. Ačkoli se strýc Božetěch zachoval, jak se zachoval, ačkoli utekl od zničené tety Marty k mladé holce, jakési Bobině, ačkoli s naší rodinou nerozešel v dobrém, tu slávistickou víru, kterou jsem od něho ve svých dvanácti letech převzal, si v sobě ponesu dál.
A kdo ví. Až jednou Nejvyšší nebeský soudce odpíská konec mého velkého životního utkání, třeba doktoři zjistí, že i moje srdce je napůl červené a napůl bílé…